Bylo k nezaplacení mít ho doma a sledovat, jak se zlepšuje, říká milující manželka

Každý příběh, ať už si v něm tým Domácí hospicové péče Iris zahraje menší, či větší roli, zanechá v charitních pracovnících svou stopu. Ale tento se od ostatních něčím podstatným lišil. Byť je jejich posláním doprovázet umírající, odchod pana Františka byl naprosto nečekaný. Smutný, to bezpochyby, ale přece v tom všem neštěstí jeho blízcí vidí i kapku dobrého. Že manželovi a tatínkovi byli do poslední chvíle nablízku a že byl před náhlým koncem zase plný chuti do života. Jen o pár týdnů dříve se totiž jeho žena a dcera bály, že o ni definitivně přišel.

Začalo to tím, čím mnoho životních příběhů skončilo, covidem. Nějakou dobu po prodělání nemoci, ráno prvního září, se chování pana Františka začalo jeho ženě zdát divné. Mluvil z cesty. Chtěl jako obvykle vyrazit do práce, dostát svým povinnostem technika u drah, paní Marie však usoudila, že ho dnes raději nepustí. „Franto, nebudeš řídit, ještě bys někoho udělal nešťastným. Půjdeme raději k doktorovi,“ rozhodla. Po pětačtyřiceti letech soužití dobře věděla, že její muž není v pořádku. Zanedlouho poté skončil v nemocnici. Jenže tam se jeho stav ještě zhoršil. Začal trpět vážnými depresemi. Návštěvy byly omezené, rodina k němu pořádně nemohla. Pak už se s nimi ani nechtěl vidět. To manželka s dcerou nemohly připustit, takže si tátu vzaly domů.

Nemluvil, nechtěl spolupracovat, těžko ho k čemukoli přesvědčily. Nebylo vyhnutí, jeho stav vyžadoval psychiatrickou péči. Když lékaři vyčerpali možnosti léčby, vrátil se pan František domů. Byl na tom lépe, ale pořád žádná sláva. Se svými milovanými bojoval a dovedl na ně být i zlý. Mařenka s dcerou věděly, že je nemocný, a nezlobily se na něho. Dál se vytrvale snažily jej rozmluvit a věnovaly mu láskyplnou péči. Jenže se mu nic nechtělo, i dostat ho do koupelny byla potíž. Doufaly, že pomohou pečovatelky pelhřimovské Charity, ale i ty od sebe František odháněl. Naštěstí funguje mezi charitními službami dobrá spolupráce a vedoucí pečovatelské služby požádala, ať se na pána zajede podívat vedoucí lékařka charitní hospicové péče. Tak se stalo a k rodině z malé vesničky nedaleko Horní Cerekve začaly pravidelně několikrát do týdne jezdit sestřičky.

Příznivý obrat nenastal okamžitě. Pan František stále trpěl depresemi, jednou proti sobě dokonce obrátil nůž. Naštěstí měl po boku svou ženu. Nezbylo jí než zavolat pomoc a pan František znovu skončil v nemocnici. Příhodu s nožem si nepamatoval, ale v nemocnici ji zastínila jiná ošklivá zpráva – zjistili mu rakovinu tlustého střeva. Nyní by kdekdo očekával, že už toho na jednoho člověka potýkajícího se s psychickými problémy bude příliš. Naopak, pan František se začal zlepšovat. Mluvil, začal znovu nacházet chuť žít. Dcera, která je sama sestřičkou na anesteziologicko-resuscitačním oddělení a zároveň působí v domácí hospicové péči budějovické organizace Ledax, tatínka na všechno připravila. „Dopodrobna mu popsala, jaký zákrok ho čeká, a povzbudila ho, že umělý vývod bude jen dočasné řešení. Dcera má povahu po tátovi – co na srdci, to na jazyku. Jednala s ním na rovinu, bez okolků, a on si toho cenil. Vždycky nesnášel lež a přetvářku,“ vypráví Mařenka.

Zákrok byl naplánován na leden. Pan František se ho nebál, všichni věřili, že zase bude dobře. Radovali se z jeho pokroků, počítal, že se brzy vrátí do práce. Jenže pak zasáhl osud a plánům byl konec. Manželé se chystali spát, když paní Marie opět na muži zpozorovala, že se něco děje. Stačil jí jen říct, že se necítí dobře, upadl a už se nezvedl. Žena v noční košili bosa doběhla pro souseda a zavolala pomoc, ale nedalo se nic dělat.

„Jsme s dcerou moc vděčné, že jsme ho mohly mít do poslední chvíle doma. Bylo to zezačátku těžké. Chodila jsem se vyplakat na procházku se psem, abych to zvládla. Ale pak nastal zvrat. Bylo to k nezaplacení, sledovat, jak se jeho stav zlepšuje. Dělal nám velkou radost. Těšila jsem se na každou návštěvu sestřiček, že si zase budu mít s kým popovídat, s kým to sdílet, a on se začal těšit také. Vždy se zajímal, která tentokrát přijede. Uměly to s ním stejně jako dcera. Přivezly mu něco dobrého, daly to v kuchyni na stůl, a on měl motivaci vstát. Pak už s nimi chodil i ven. To mě posílaly, ať si třeba zajdu ke kamarádce na kafe a nechám jim ho na starost,“ líčí Mařenka, jakou pomoc a oporu jí poskytovaly, a dodává, že mají srdíčko na správném místě. „Každému bych poradila, ať si svého blízkého nechají doma, ať ho nikam nedávají. S pomocí těchto děvčat to zvládne každý,“ je si jistá.

S mužem strávila krásné Vánoce, pomáhal i zdobit vánoční cukroví. „Na Štědrý den jsem se zeptala, jestli se mnou chce jet na půlnoční. Nejdřív souhlasil, pak si to rozmyslel. Měla s námi jet ještě kamarádka. Zeptal se: ‚A ty bys nejela jen se mnou, Maru?‘ ‚To víš, že bych jela jen s tebou.‘ Tak jsme vyrazili sami. Často měl potřebu mít mě nablízku. Když jsem večer koukala dole na televizi, přišel pro mě, abych už šla spát, nebo mi přes den řekl, ať si k němu na chvilku lehnu,“ popisuje manželka jedinečný vztah, který s mužem měli. „Před dvaceti lety nám ve velmi mladém věku náhle zemřela mladší dcera. Prý srdeční výduť. Učila se tu na zkoušky a ráno se neprobudila. Bylo to moc těžké, ale ještě více nás to semklo,“ říká se slzami v očích žena, která to neměla v životě vůbec jednoduché, ale přesto si stále zachovává laskavé srdce a dokáže druhým věnovat vřelý úsměv.

Ochotně vzpomíná i na veselé příhody z poslední doby. „Jednou, když už se zase pěkně rozmluvil, tady ‚zpéroval‘ paní doktorku, která mu právě předepisovala léky. ‚Paní doktorko, a můžu si to taky psát?‘ ‚To víte, že můžete,‘ odpověděla mu. Za chvilku: ‚Paní doktorko, a můžu Vám něco říct?‘ ‚Nechtěl bych dělat magistru v lékárně, která to po Vás bude číst.‘ ‚Pročpak?‘ ‚No, hrozně hrabete.‘ Paní doktorka se začala smát. Měla velkou radost, stejně jako já, že zase vtipkuje,“ směje se při té vzpomínce i paní Marie.

Franta byl podle jejích slov vždycky velmi kamarádský, měl spoustu dobrých přátel. „I jeho kolegové z práce za mnou jezdí, za týden mi přijedou nasekat dříví. Je vidět, že ho měli rádi, a tak drží i na jeho rodinu. Byl miliónovej! Rád četl, o historii. Co my si jen se všemi těmi knížkami počneme… A rád dělal kolem baráku, všechno zvládnul sám. Byl tak šikovný… Jen si všechno to krásné, co tu vybudoval, měl s námi užívat déle, ale to už bohužel nezměníme,“ smutně uzavírá milující žena.