Jak se chováš k lidem, tak se chovají oni k Tobě, říká pečovatelka Věra

Ve službách pelhřimovské Charity letos oslavila „plnoletost“. Několik měsíců už si užívá důchodu, ale na dohodu vypomáhá pečovatelskému kolektivu v období dovolených a je velmi důležitým článkem v týmu organizujícím v pelhřimovském regionu Tříkrálovou sbírku, protože s ní má dlouholeté zkušenosti. Za dobu svého charitního působení zažila tři ředitele a nespočet kolegů, kteří u tohoto poslání nevydrželi zdaleka tak dlouho jako ona. Věra Štěpánová vypráví, jak se její práce za ty roky proměnila a na co ráda vzpomíná.

Jak ses dostala na Charitu?

Vyučila jsem se pletařkou. Dělala jsem v DUPu, uklízela ve škole, ale nejdelší pracovní zkušenost mám z Charity. Vždycky jsem tuhle práci chtěla dělat. Potkávala jsem jednu ženu, jak někam nosí ešus. Říkala jsem si: „To by mě bavilo. Určitě nese oběd do nějaké domácnosti, tam jim ho naservíruje, popovídá s nimi. To musí být hezká práce.“ Kamarádka mi poradila, ať se zeptám jedné paní z naší vsi, která tehdy na Charitě pracovala. Tak jsem se zeptala a oni mě vzali. Pracuju tu od ledna 2008.

Je na Tobě znát, že Tě ta práce pořád baví. Máš recept na to, jak nevyhořet?

Kočičko, taky jsem měla období, kdy jsem chtěla skončit. Třeba když se mě snažili donutit, abych o našich službách mluvila na veřejnosti. To jsem byla rozhodnutá položit klíče na stůl, jestli řeknou, že musím. Ale dopadlo to dobře, los padl na někoho jiného. (smích) Pečovat o klienty mě vždycky bavilo a baví dodneška. Jen se mi to teď, kdy už pracuju na dohodu a jen občas, zdá nějak náročnější. Dokud je člověk v každodenním zápřahu, tak to tolik nevnímá.

Změnilo se něco k lepšímu nebo k horšímu?

Většina věcí se zlepšila, i když něco je taky náročnější. Začínala jsem, když nás tu bylo asi pět pečovatelek. Po Pelhřimově jsme chodily pěšky, protože bylo málo aut. A služeb bylo na den asi o polovinu méně, tak se to dalo stihnout, ale naběhaly jsme se. A když už jsme dostaly auto, po každé službě jsme ho vrátily a dostaly jiné. Proč to tak bylo, nevím. (smích) Pokud nebyla práce, chodily jsme třídit oblečení, které lidi darovali do našeho „šatníku“, to nás bavilo. Dnes máme za den třeba sedm osm služeb, ale dostaneme na celý den přidělené auto a většinu doby strávíme v domácnostech a přejezdy mezi nimi. Ubylo administrativy, ale zase mi přišlo jednodušší nalistovat v sešitu, co se dělo na minulé službě, než to hledat v aplikaci, a hlavně bylo na přípravu na jednotlivé služby trochu víc času. Sloužit víkend bylo dřív určitě horší. Kdo ho měl, dělal v sobotu i v neděli a pátek a pondělí měl volné. Najezdily jsme za takový víkend po regionu třeba i čtyři sta kilometrů. Dneska se rozdělují zvlášť soboty a neděle.
Obsah služeb se taky proměnil. Dříve to byly hlavně obědy, koupele a hodně úklidů. Dneska jde víc o péči o člověka než domácnost, ale přitom máme méně pravomocí. Nikdo nám před lety nezakazoval namazat mast, nakapat do oka a podobně, to už je dnes zapovězené, i když teď přicházejí určité změny. A vůbec dřív neexistovala možnost dát si požadavky, které dny třeba nechceme odpolední služby, protože už něco máme. Tuhle možnost jsme dostaly až později. Musí být mnohem těžší v dnešní době poskládat dohromady plán tolika služeb a přihlížet přitom ke všem našim požadavkům.

Dá se říct, že se zhoršil stav klientů, kteří se dostávají do vaší péče?

Asi ano, lidé jsou déle doma, dožívají se vyššího věku. Hodně se teď mluví o demencích, dříve se to tolik neřešilo. Lidé prostě zapomínali, takže to bylo taky, ale je pravda, že jsme se s horšími projevy demence setkaly spíš až v posledních letech.

Jakou mzdu jsi měla v době, kdy jsi nastoupila?

O tom bych se radši ani nebavila. (smích) Pak se trochu zvedla, když jsem absolvovala kurz pracovníka v sociálních službách. Pokud se to přepočítá na dnešní peníze, jsme na tom lépe, ale na to, jak zodpovědnou práci máme včetně té spousty řízení, bychom si – a zaměstnanci sociálních služeb obecně – zasloužili větší výplaty.

To bezpochyby. Ve vašem povolání se taky může stát, že najdete doma člověka ve stavu, kdy bude potřebovat první pomoc, a proto jste na ni proškolené. Anebo už také můžete bohužel někdy najít klienta zemřelého. Stalo se Ti to někdy?

Dříve jsme více spolupracovaly s domácí hospicovou péčí a zajišťovaly také odlehčovací služby. Jednou jsem se sestřičkou z hospicu byla umývat a oblékat zemřelého, ale to jsme věděly, do čeho jdeme, a nevadilo mi to. V poměrně nedávné době jsme s kolegou našli doma jednoho pána po smrti. Zemřel pokojně v sedě na gauči. Je to holt součást života, tak to beru.

Utkvěla Ti nějaká služba z Tvých začátků v paměti?

Pamatuju si na jednu příhodu z bytovky, kam jsme jezdily ke starší paní. Přijela jsem na službu, celá udýchaná vylezla schody do čtvrtého patra domu bez výtahu a mezi dveřmi říkám v legraci: „Já jsem úplně hotová.“ Paní na to: „Věruško, to mi vůbec neříkejte. Vy sem jdete dělat, tak Vás potřebuju při síle. Tohle už nechci nikdy slyšet.“ A to mě jednou provždy vyškolilo, že si nemůžu klientovi stěžovat, když se necítím ve své kůži. Chápu, že si na naše služby přispívají a nejsou zvědaví na naše nářky. Jsme ale rády, když máme služby trochu pestřejší a mezi těmi fyzicky náročnějšími je i něco příjemnějšího, kde si aspoň na chvíli sedneme a jen tak popovídáme. Kromě pečovatelské služby totiž poskytujeme i službu osobní asistence, kde jde více o to dělat člověku společnost než o konkrétní přesně dané úkony jako hygiena, podání oběda a podobně.

Vnímáš, že se k Vám třeba klienti dříve chovali jinak než dnes?

Vždycky říkám: Jak ty se chováš k nim, tak se oni chovají k tobě. Proto se snažím usmívat, komunikovat a je to v pohodě. Jen u postupujícího onemocnění demencí se někdy už s lidmi domlouvá hůř a nemusí být vždycky vlídní, to musíme chápat. I v případě jiného onemocnění – vždyť kdo by nebyl nervózní ze své nemoci?! Ale naopak jsme třeba měly v péči paní s rakovinou a ta byla se svou nemocí naprosto smířená. Měla nás ráda a chovala se k nám mile. Mluvila s námi o smrti a dovedla být i v takovém stavu šťastná.
A teď máme třeba jednu paní klientku, která si vždycky tolik chce povídat a přemlouvá mě, abych se zdržela, ale když mám u ní jen krátkou službu, nejde to, čekají na mě další… Takže jsou lidé přívětiví, kteří dávají najevo, že nás rádi vidí. Člověk pozná, když ho někdo nemusí, a tam nemá cenu lámat to přes koleno, ale obecně mám ráda lidi a vycházím s nimi dobře.

Stalo se Ti, že jsi k některým klientům za dobu péče víc přilnula?

Hlavně k jedné paní, o kterou jsme pečovaly asi patnáct let. Nejdřív jsme se staraly o jejího manžela, a když umřel, docházely jsme za ní. Měla jsem ji ráda.
Než mi poprvé někdo z klientů umřel, myslela jsem si, že budu brečet, až se mi to stane, ale spíš mě ten smutek většinou dožene později, anebo naopak radostná vzpomínka na nějaký náš společný zážitek. Vybavuju si, jak jsem téhle paní třeba dělala pedikúru, které se vždycky bála. Ležela celá zaťatá, tak jí povídám (a protože už jsme se znaly z dřívějška, tykaly jsme si): „Libuško, neboj se, už to bude.“ „To říkáš furt!“ namítla. Dál jsem ji uklidňovala a ona na to: „Věruško, máš mě ráda?“ „Mám.“ „Tak už mě nech!“ (smích)

Stará se Ti lépe o ženy, nebo muže?

To je mi úplně jedno. Vzpomínám na jednoho dědouška, ten mě miloval. Když jsem přišla, koukal na mě jak na svatý obrázek a byl tak hodňoučký. Sice měl doma manželku, ale to mu bylo jedno. (smích) No, ten mě zbožňoval.

A jakpak ses dostala k organizaci Tříkrálové sbírky, kterou vlastně z nás všech tady děláš nejdéle?

Nikomu se do toho moc nechtělo a paní ředitelka Litomiská potřebovala řidiče, tak jsme jezdily spolu. A už mi to nějak zůstalo. Je to jednou za rok taková změna a baví mě to. S většinou lidí, kterým rozvážím věci, se znám dlouho a o to je domluva s nimi snazší. Prostě už víme, jak na to, a to je pak všechno jednodušší.