Nebýt neteře, zemřela by teta osaměle za hranicemi vlasti
13. srpna 2021 Aktuálně

Nebýt neteře, zemřela by teta osaměle za hranicemi vlasti

Jen Romana měla vůli splnit tetě poslední přání. Teď ji chceme do svých řad.

Emigrace do Německa ji počátkem sedmdesátých let odloučila od rodiny i malého synka. Roky, kdy se bez německého občanství nemohla vrátit, propast mezi nimi prohloubily natolik, že ji po zbytek života nedokázala překonat. Pochopení pro ni nikdo doma nehledal. Potlačená bolest a křivdy, které si s sebou z rodné země odnesla, zanechaly hluboké stopy a vybraly si zřejmě svou daň i na jejím zdravotním stavu – k dlouho léčené sklerodermii se po sedmdesátce přidala rakovina rekta. Když ji navíc na onen svět náhle předešel její jediný potomek, deprese ji ještě více uzamkly do vlastního světa.

Svými často výstředními požadavky na péči v kombinaci s vrozenou neústupností si mnoho přátel nezískala. Snažila se sice pracovat na svém sebeovládání, ale navštěvované kurzy jako by se míjely účinkem. Celý život šla hlavou proti zdi a byla na svou náturu pyšná, nechtěla se jí vzdát. Kupodivu se přes to všechno našla jedna osoba ochotná a odhodlaná o paní Milenu v závěru života pečovat, její neteř Romana. Jako jediná s tetou v posledních letech udržovala kontakt a věděla o jejích zdravotních problémech. „Pocity odvržení a osamělosti v sobě Milča tolik dusila, až se steskem a smutkem otrávila,“ uvažuje o příčině neduhů své příbuzné.

Nemoc a stáří mohou člověka změnit či zvýraznit některé jeho povahové rysy, i když si člověk nenese takovou tíhu minulosti. Je přirozené, že se okolí s dosud nevídanými vrtochy milovaného těžko smiřuje. „Přitom vím, jak bývala laskavá a vstřícná. K důchodu si například přivydělávala péčí o nemohoucí seniory a ta práce ji naplňovala, ráda pomáhala. Pořád se vzdělávala a spoustu mě toho naučila. Měly jsme si pořád o čem povídat. Taky byla velká bojovnice, což se projevilo i v tom, že si do poslední chvíle nepřipouštěla blížící se konec,“ vzpomíná v dobrém Romana.

O návratu do Čech mluvila teta dlouho, ale k činu se odhodlala teprve v době, kdy kvůli zhoršení zdravotního stavu opakovaně skončila v nemocnici. Sama už tehdy pro své přestěhování nebyla schopna nic udělat, vše zůstalo na neteři. Tři měsíce trvalo jednání s úřady a zařizování převozu nemocné. Ani proticovidová opatření k uspíšení celého procesu pochopitelně nepřispěla. Hranice vlasti paní Milena konečně překročila v polovině letošního ledna. Od března do začátku června, kdy ve svých šestasedmdesáti letech skonala, Romaně s péčí o tetu pomáhaly pracovnice pelhřimovské Charity – hospicový tým a pečovatelky z detašovaného pracoviště v Žirovnici. „Ze všeho nejdřív jsem jen chtěla sehnat polohovací postel. Komunikovala jsem s charitní sociální pracovnicí ze Žirovnice, která mě seznámila s možnostmi odlehčovacích služeb a domácí hospicové péče. Seslalo mi je asi samo nebe,“ nedá si vymluvit Romana. Obdivuje, jak tolerantní dovedla děvčata být k výstřelkům komplikované dámy. „Nevyvedlo je z míry ani její přání koupat se v županu,“ směje se a vyzdvihuje, jak jim pečovatelky vždycky vyšly vstříc a přizpůsobily se jejich potřebám.

Romča

„Velkou úlevu mi přinášelo vědomí, že k tomu mám čtyřiadvacet hodin na drátě profesionální zdravotnice, které pravidelně jezdily na kontroly. Nemusela jsem shánět doktory po ordinacích a nemocnicích. Kdokoli, kdo má odvahu starat se o někoho doma, přestože je to psychicky, časově i fyzicky náročné, to s pomocí těchhle andělů zvládne,“ velebí neteř klientky svůj potenciální pracovní kolektiv. Příběh totiž na podzim pravděpodobně vyvrcholí překvapivou pointou. Romana přijala nabídku s hospicovým týmem spolupracovat.

Usměvavá žena s opatrovatelským pudem, který jí velí zachraňovat kromě lidí i zvířata, má za sebou roky praxe v domácí péči v Německu. Své práce se před půl rokem vzdala, aby se mohla věnovat nemocné tetě a současně svým rodičům, bydlícím v sousedství. Nyní se praktická sestra do svého oboru plánuje vrátit možná i proto, že jí způsob práce charitní party imponoval.

„Přes mé pracovní zkušenosti mě velice překvapil přístup paní doktorky Krejčí a dalších děvčat z týmu, když se aktivně zajímaly o to, jak se cítím. Nezaměřovaly svou péči a starost pouze na tetu, snažily se tu být co nejvíc i pro mě. Měla jsem se komu vypovídat, naslouchaly mi, prokazovaly mi velkou podporu, která mi pomohla vytrvat. Napočítala bych spoustu slabých chvilek, kdy jsem myslela, že to vzdám, ale nakonec můžu trochu egoisticky prohlásit, že jsem to dokázala – vyplnit tetě její přání. Chtěla zemřít v Česku, doma, bezbolestně a ve spánku. Přesně tak se stalo,“ může na sebe být právem hrdá příští cenná charitní posila.

Bc. Dominika Dufková

pracovnice pro oblast komunikace, péče o dárce
Tel.: 604 222 024 E-mail: _kBtV9jqVX~zV-.j4fBFO1.7~bGkO1p