Rodiny umírajících nám přisuzují vlastní zásluhy, míní nová vedoucí domácí hospicové péče
16. března 2021 Aktuálně

Rodiny umírajících nám přisuzují vlastní zásluhy, míní nová vedoucí domácí hospicové péče

Domácí hospicová péče Iris při Oblastní charitě Pelhřimov vykročila do roku 2021 s novou tváří na pozici vedoucí. Co obnáší pečovat o lidi, jimž nemoc už spočítala zbývající čas, a být jim i jejich blízkým oporou, to si Jana Edrová nejdříve vyzkoušela jako jedna ze sestřiček charitního hospicového týmu. Jako vedoucí jí k tomu přibyla spousta papírování a dalších povinností, ale sestřičkou, která jezdí pomáhat do domácností a stává se součástí rodinných příběhů, zůstává dál.

Jaké byly Vaše začátky v pelhřimovské Charitě?
První zkušenost s Charitou mám už z doby před pěti lety, kdy jsem se po rodičovské dovolené ucházela o místo zdravotní sestry. V tu dobu měla organizace úplně jiné vedení a hospicová péče nevypadala jako dnes. V podstatě mi nabízeli práci, v níž by nad povinnostmi zdravotní sestry převládaly spíše úkoly pečovatelky. Ucházela jsem se ale o zaměstnání i jinde a nakonec se zcela změnila situace, protože jsem znovu otěhotněla. Pak jsem se předloni v květnu potkala se spolužačkou ze střední, sestřičkou Domácí hospicové péče Iris, která mě hned lákala jít sem pracovat. V té době jsem měla jasno v tom, že nechci. (smích) Svěřila jsem se jí s potížemi pramenícími z vyhřezlé ploténky a souvisejícím strachem z velké fyzické zátěže, která mi komplikovala život už v tehdejším zaměstnání. Navíc jsem čerpala ze zkušenosti z výběrového řízení před lety a žila jsem v představě, že jde o finančně velice podhodnocenou práci, což nikoho ke změně místa nepovzbudí. Když se mi ale kamarádka se stejnou nabídkou ozvala v listopadu, svolila jsem ke spolupráci na dohodu, která mi umožňovala zůstat sestrou na ARO pelhřimovské nemocnice. Tam mi nicméně v březnu následujícího roku končila smlouva a i vzhledem ke zmíněným problémům se zády jsem se rozhodla využít nabídky hlavního pracovního poměru v Domácí hospicové péči Iris a vyzkoušet po sedmnácti letech u nemocničního lůžka něco nového. Od dubna jsem tedy nastoupila jako sestra na Charitě. Musím přiznat, že dokud jsem přímo nepocítila, v čem domácí hospicová péče spočívá, měla jsem o ní úplně zkreslené představy. Myslela jsem si, že k někomu přijedu domů, změřím tlak, převážu „bércák“ a to bude tak všechno. Přitom v nemocničním prostředí bylo umírání běžnou součástí mé práce, jen jsem si nedovedla představit, jak moc se liší, když lidé umírají doma.

Jak moc se liší umírání v nemocnici a doma?
Je to jako nebe a dudy. V nemocnici jsem se často setkávala se smrtí. I když tam pacient ležel delší dobu, stejně jsme si byli cizí. Když rodina přišla na návštěvu, odcházeli jsme, abychom jim ponechali soukromí. Málokdy jsme v jejich příběhu sehráli důležitější roli, nebyl pro to prostor. V rámci domácí hospicové péče se stáváme součástí rodiny a je to vzájemné. Po skončení služby od pozůstalých slýcháme, že jim chybíme. Přestože nás mají spojené s odchodem jejich blízkého.

A jak se liší práce všeobecné sestry v nemocnici a v terénu?
V terénu pociťuji větší svobodu a více jednám sama za sebe, ale přitom vím, že mám za zády lékaře, na kterého se vždycky mohu obrátit.

Jak vzpomínáte na svoje první doprovázení umírajícího?
Nastoupila jsem 1. dubna a 10. měla svoji první pohotovost. Kolegyně mě uklidňovaly, že se jistě nebude nic dít a nikam nebudu muset vyjet. Vyjela jsem v devět večer a vrátila se v šest ráno. Dva naši klienti zemřeli ve stejnou noc, u jednoho jsem byla do poslední chvíle. Umírala ani ne šedesátiletá paní a měla u sebe dceru s ročním vnukem a syna, který přijel ze zahraničí, aby sestře s péčí o maminku pomohl. Byl to neskutečně emotivní zážitek a jako ten první po nástupu do nové práce se mi vryl do paměti a velice mě ovlivnil. Nechci tím říct, že se ze mě přes noc stala paliativní sestra, ale zanechalo to ve mně následky, jednoznačně v pozitivním smyslu. Domácí hospicová péče sama o sobě nedává záruku, že člověk odejde za těch nejlepších možných podmínek, což pro nás znamená v klidném prostředí, bez bolesti, obklopen milující rodinou a za oboustranného přijetí neodvratného. Rodiny často vyzdvihují naše zásluhy nad své vlastní, ale my jim přitom nemůžeme dát víc než oporu a vědomí, že se mají na koho obrátit, když si nebudou vědět rady. Atmosféru při doprovázení nemocného vytvářejí samy. Rodina, kde jsem to zažila poprvé, byla ukázková. Jsem vděčná, že právě tohle byla moje první zkušenost v roli paliativní sestry. Nevím, do jaké míry to ode mě bylo profesionální, ale sama jsem se pak v létě dceři této klientky ozvala s tím, že bych se s ní ráda setkala. Stejně, jako můžeme přirůst k srdci my rodinám našich klientů, přirostou k srdci i oni nám.

Říkáte, že možná nebylo tak docela profesionální ozvat se po skončení služby rodině znovu. Ale s rodinami býváte v kontaktu i po úmrtí nemocného, je to tak?
Ano, pokud si to přejí. Naše sestřička, vyškolená v poradenství pro pozůstalé, po určité době od úmrtí nabízí takzvanou pozůstalostní návštěvu a jen zřídka ji někdo odmítne. Je to pro nás důležitá zpětná vazba, ale především chceme vědět, zda se nutný proces truchlení po ztrátě odvíjí, jak má. Pokud bychom zjistili, že je něco v nepořádku, jsme připraveni nabídnout profesionální lékařskou pomoc.

Jak často Vás Vaše práce překvapí a čím?
Překvapuje mě každý den. Práce s lidmi, nejen ve zdravotnictví, je nepředvídatelná. Ještě před prací na ARO jsem dělala patnáct let na chirurgii a i tam mě stále něco překvapovalo. Každý člověk je jiný a každá rodina má individuální potřeby.

Jakých rozdílů v přístupu rodin si všímáte?
Někdy vše stojí na jednom člověku nebo na dvou a ostatní složky tak dobře nefungují. Pak jsou ale rodiny, kde se všichni semknou a péči si rozdělí. To je samozřejmě ideální, protože doprovázení umírajícího, byť třeba trvá jen krátce, je pro jednoho člověka velice vyčerpávající. Není pak divu, když ani s naší oporou pečující člověk nenajde odvahu starat se o nemocného až do konce. Rozhodnutí dát svého blízkého do nemocnice respektujeme a nikoho za něj neodsuzujeme. Naopak je ale i mnoho případů, kdy rodiny od začátku předesílají, že se nezvládnou postarat až do poslední chvíle, a nakonec změní názor, vydrží a vytvoří právě ty nejlepší možné podmínky pro pokojný odchod nemocného. Stačí jim, že jim péči trochu usnadníme, navigujeme je a mají jistotu, že se na nás mohou kdykoli obrátit. Pak v sobě najdou sílu, se kterou nepočítali.

Co si z Vaší práce odnášíte do soukromého života?
Víc si vážím života, ačkoli myslím, že jsem si ho vážila vždycky, vždycky jsem byla zodpovědná. Pořád se bojím smrti, ale přistupuji k ní teď jinak než dřív. Před čtrnácti lety, kdy jsem to potřebovala – když mi umíral táta – taková služba k dispozici nebyla. Je mi líto, že jsem tehdy neměla takové možnosti a nevěděla, co vím teď. Dnes bych k tomu přistoupila jinak. Vím, že bychom všechno zvládli doma. Tehdy jsme si to neuměli představit a nikdo nám takovou alternativu ani nenabízel, neměli jsme se o koho opřít.

Kam by se měla domácí hospicová péče ubírat?
Je potřeba, aby se dále rozvíjela především z hlediska počtu pracovníků a dostupnosti, na což má přirozeně vliv financování. Ač se platové podmínky v tomto oboru za poslední roky velmi zlepšily, nemocnice jsou na tom pořád lépe a zdravotníků je jako šafránu. Ale naštěstí si lidé nevybírají povolání jen podle platového ohodnocení a my můžeme nabídnout zase jiné benefity. Nevím, jestli to platí obecně ve všech podobných službách, ale pokud mohu srovnávat s nemocničním prostředím, máme to tu takové „domáčtější“, víc se vzájemně hýčkáme a nadřízení se více zajímají o to, jak se daří jejich podřízeným.

Jaké máte se službou ve své nové funkci plány?
Noví klienti, kteří se na nás obracejí díky doporučením svých přátel, nám dávají jasnou zprávu o tom, že je naše služba nastavena dobře a není potřeba to měnit. Chceme naši péči nadále zkvalitňovat, aby naplňovala individuální potřeby našich klientů a ti s námi byli stále spokojeni. Také nesmíme ustat ve snaze rozvíjet spolupráci s praktickými lékaři, protože ti o nás mohou říci lidem, kteří nás potřebují, ale dosud o našich službách nevěděli.

Bc. Dominika Dufková

fundraiser, PR pracovnice
Tel.: 604 222 024 E-mail: _kBtV9jqVX~zV-.j4fBFO1.7~bGkO1p