O tatínka s láskou pečovala celá rodina

Vnučkám pracujícím ve zdravotnictví ani paní doktorce se nezdál nažloutlý odstín kůže pana Jaroslava, a tak to všechno začalo. Hrůzu z diagnózy rakoviny slinivky vystřídala naděje, že to půjde léčit. Jenže pak lékaři vyřkli děsivý soud – zbývají mu tři měsíce života. S tím se rodina nehodlala smířit a udělala, co se dalo, aby se dědeček dostal ke specialistovi. Ze tří měsíců bylo nakonec třináct, v nichž se pan Jaroslav držel skoro do posledních dnů v poměrně dobré kondici. Ani humor ho neopouštěl. Ale s tím, že už se jeho čas pomalu naplnil, se postupně smířili všichni. A vyslyšeli radu paní doktorky, která doporučila využít služby Domácí hospicové péče Iris. „Když jsme ve čtvrtek pána přijímali, nikdo nepředpokládal, že mu zbývají pouhé dva týdny,“ vzpomíná na konec ledna vedoucí charitního hospicového týmu Jana Edrová. Ani po téměř roce nemůže zapomenout na obdivuhodnou pospolitost rodiny a vřelé přijetí, kterého se jim v domácnosti dostalo.

Oč bylo doprovázení nemocného kratší, o to bylo intenzivnější. „Mysleli jsme si, že přijedete jednou dvakrát týdně, že na to zkrátka budeme víc sami. Nedokázala jsem si představit, že by k nám sestřičky mohly jezdit každý den nebo dokonce víckrát denně, když jsme to potřebovali,“ říká Jaroslavova manželka Marie. Nebyl by podle ní takový problém zvládnout péči fyzicky, zvláště když se zapojila opravdu celá rodina a všichni pomáhali, ale jak náročné to všechno bude psychicky, to netušili. „Jednou jsem omylem zaměnila léky a panikařila jsem, jestli jsem taťkovi neublížila. Ještě že jsem měla na telefonu sestřičku, která mě uklidnila, že se nic nestalo,“ líčí dcera Lenka konkrétní situaci, kdy byla za oporu ve zdravotnickém týmu velmi vděčná.

I na tatínka zjevně přítomnost sestřiček působila příznivě. „Říkal, že se musí oholit, když měli přijet. ‚Jak vypadám?‘ ptal se. A během jejich návštěvy často usnul. Byl o poznání klidnější, když tu byly,“ shodují se maminka i dcera.

Láskyplné rodinné vztahy

Maruška s Jarouškem, jak manželovi říkala, prožila krásných více než padesát let. „Seznámili jsme se na zábavě. Všimla jsem si ho, protože hezky tancoval. Pak za mnou začal chodit a kamarádil se s mým bratrem, aby k nám mohl, protože za mnou maminka domů žádného chlapce pustit nechtěla, to prý až si budu jistá, že je to ten pravý,“ vypráví Marie. Vdávala se, než jí bylo dvacet. „Ne že by bylo vždycky všechno růžové, ale trávili jsme spolu hodně času, dokonce jsme pracovali ve stejné firmě. Někdo by řekl, že jsme museli mít ponorkovou nemoc, ale neměli. Všechno jsme dělali spolu. Já pomohla jemu, on zase mně. Říkávala jsem mu: ‚Když tu tak hezky sedíš, můžeš mi třeba loupat brambory‘,“ usmívá se.

Díky tomu, že měla manžela do poslední chvíle doma, měli prostor vzpomínat, co spolu prožili, a říct si, jak je jim spolu hezky. „Taťka se nás taky snažil připravit na to, až tu nebude. Natáčel nám videa s instrukcemi, kde se zavírá jaká voda, a všude máme nerezové cedulky s popisky, který je to kohoutek, co kam patří a podobně. Myslel na všechno. A taky říkal, ať se stejně jako o něj postaráme o mamku. ‚Ne že ji dáte někam pryč!‘ To asi bylo jeho poslední přání…“ přibližuje tatínkovu starostlivost a pevné rodinné vazby Lenka.

Pan Jaroslav se do konce svých dnů snažil být rodině nápomocný a nenechat na nich břemeno náročné péče. Kromě mnoha situací, kdy se snažil svou nemoc zlehčit humorem, se také okamžitě zapojil, kdykoli si s něčím nevěděli rady. „Tady se podívejte, jak si taťka ještě třicátého ledna spravoval polohovací postel, kterou jsme od vás měli půjčenou. Nešlo nám ji dát dolů. Sice u toho seděl na vozíčku, protože už měl slabé nožky, ale opravil ji,“ ukazuje dcera s úsměvem video, v němž zachytila vševypovídající okamžik.

Tatínek zemřel pět dnů nato. „Nechtěl nám zkazit narozeniny. Druhého má totiž sestra, třetího já, proto odešel až čtvrtého brzy ráno. Na narozeniny své maminky, která už tam na něho čekala,“ doplňuje Lenka.

Dříve a dnes

Před třiceti lety paní Marie doma pečovala o svou maminku, proto má srovnání a je ráda za pomoc, kterou mohou lidé v podobné situaci využít dnes. „Ještě že se tehdy našla paní doktorka, která byla ochotná jezdit mamince píchnout léky proti bolesti. Ale s dnešními možnostmi se to nedá srovnat. Pokud někdo váhá, zda bude o blízkého pečovat doma, určitě bych jim vzkázala, aby se nebáli a zkusili to. Je to důležité i pro jejich vnitřní pocit, že udělali všechno, co mohli. Ten může aspoň trochu ztrátu usnadnit,“ uzavírá Maruška hladíc polštářek s fotkou svého milovaného muže.