Mrzí mě, že jsme nemohli dopřát domácí péči i taťkovi, říká Lída

Blížilo se právě druhé výročí maminčina odchodu, když Ludmila svolila, že se o svůj příběh podělí. To aby si lidé, kteří se ocitnou v podobné situaci, mohli udělat představu, s čím vším jim umí pomoci tým charitní Domácí hospicové péče Iris. Vyprávění o rodičích milující dceru sice rozplakalo, ale kromě bolesti, kterou ještě čas nestačil zmírnit, je plná upřímné vděčnosti za to, že svou maminku mohla mít doma. O devět let dříve, kdy lékaři zničehonic stanovili nevyléčitelnou diagnózu jejímu tatínkovi, si ještě domácí péči dovedl představit málokdo a zdaleka pro ni nebyly takové podmínky jako dnes.

Sestřičky a lékaři Domácí hospicové péče Iris často vídají láskyplnou rodinnou pospolitost, protože bývá tou nejdůležitější podmínkou a zdrojem ochoty i odvahy starat se o odcházejícího člověka doma. Liduščina rodina přesto svou pospolitostí vyniká. Celý život žili nedaleko sebe v jedné vesnici a byli v každodenním kontaktu. Vnoučata byla u prarodičů „pečená vařená“, babička s dědou jim předávali své znalosti a dovednosti a s láskou se o ně starali, kdykoli bylo potřeba. „Rodina pro ně vždycky byla na prvním místě a úžasně se mým i bratrovým dětem věnovali. Vděčíme jim opravdu za hodně,“ vzpomíná Lída na dobu, než přišly životní rány.

„V roce 2013 se u mamky objevily zdravotní problémy s kotníkem a od té doby už chodila pouze o francouzských holích. Tehdy od nás začala potřebovat trochu větší pomoc v domácnosti. Když taťkovi po táhlých potížích se zuby našli velký nádor v čelisti a čtvrt roku nato odešel, zůstala mamka odkázaná zcela na nás. Byli si s taťkou hodně blízcí a všechno dělali spolu, ale přesto měla i po jeho smrti ještě velkou vůli žít a být tu pro své blízké. To se potvrdilo hlavně v roce 2019, kdy s otravou krve zkolabovala, museli jí od kolene uříznout nohu a předpovídali, že s největší pravděpodobností nepřežije,“ pokračuje dcera.

Maminka byla podle jejích slov z rodičů vždy ta nemocnější – cukrovka, nadváha, špatný tlak. „Taťku nic netrápilo, na nic si nestěžoval, byl štíhlý, nekouřil, rád chodil na procházky, byl to moc hodný chlap, kterému stačil k životu les a rodina. Jeho náhlý odchod ještě před sedmdesátkou byl pro nás všechny velký šok, se kterým jsme se dlouho vyrovnávali. Umíral sám v nemocnici a my jsme pořádně nevěděli, že už ta chvíle přichází. I kdyby, stejně bychom netušili, co jiného dělat. Mrzí mě, že jsme mu nemohli dopřát to samé, co mamce. Když potom odcházela ona, vím, že už bych po zkušenosti s taťkou nesnesla pomyšlení, že je někde sama v nemocnici,“ ohlíží se zpět Lída.

Veškeré popsané zdravotní obtíže maminka obdivuhodně překonala a vrátila se domů. „I s jednou nohou chtěla pořád co nejvíc věcí zvládat sama a vůbec nebyla ochotná si do domu pustit kohokoli cizího, kdo by jí pomohl. To až v posledních týdnech života se všechno změnilo… O Vánocích roku 2021 jsme tak jednou celá rodina seděli u ní a bavili se o cenách uhlí. Vyřkla úplný nesmysl, který jsme jí nemohli vymluvit, ale tehdy jsme se tomu ještě zasmáli. Pak jí v lednu zemřela mladší sestra. Od té doby jsme ji často vídali smutnou, nepřítomnou a čím dál zmatenější. Byla třeba schopná v noci několikrát vstát a jít snídat. Mysleli jsme, že to způsobuje nějaká počínající demence. Plánovali jsme tedy vyšetření,“ přibližuje dcera období před stanovením diagnózy.

Každé ráno mamince chodila připravovat léky a píchat inzulin a jednou v únoru ji doma našla sedící na zemi, bez protézy, s odřenou hlavou, ale jinak zcela klidnou a bez zjevných potíží. „Volali jsme záchranku a skončila v nemocnici. Krátce nato jsme se dozvěděli o obrovských nálezech v její hlavě – prý buď primární nádor, nebo metastázy, ale další vyšetření byla zbytečná. Řekli, že je to otázka několika týdnů. Po tom, z čeho se mamka jen docela nedávno silou vůle vyhrabala, přišel takový šok,“ popisuje Liduška se slzami v očích tu nespravedlnost.

Pro domácí péči byla dcera pevně rozhodnutá, ale velmi jí pomohla podpora v práci. Zmínila se tam totiž o maminčině stavu a kolegyně jí zprostředkovala kontakt na pelhřimovskou Charitu, kde si půjčila polohovací postel a domluvila první návštěvu z Domácí hospicové péče Iris. „Nevím, jak bych jednala, kdyby mi nevyšla vstříc moje nadřízená, ale naštěstí jsem to nemusela řešit. Měla velké pochopení a umožnila mi vzít si neplacené volno na tak dlouho, jak bude třeba,“ upozorňuje na další důležitou okolnost, která v péči o nemocného blízkého člověka hraje velkou roli.

„Taky jsem se bála, že se mamce nebude líbit, když si ji vezmu k sobě, místo aby byla ve svém domě, a ještě k nám navíc začnou jezdit sestřičky. Ale to jsem se spletla. Mamka byla najednou jako beránek a všechno ochotně přijímala. Na sestřičky si rychle zvykla a těšila se na ně stejně jako já. Možná ji změnila nemoc, ale nejspíš byla také hodně vděčná, že jsme ji nenechali v nemocnici. Při pobytu tam totiž hned zpočátku chytla covid a byla v izolaci. Museli jsme přemlouvat pana doktora, aby nás za ní při dodržení přísných opatření a v oblecích na chvilku pustil. Bylo na ní vidět, jak moc ráda nás vidí,“ přemítá Lída, co maminčinu proměnu způsobilo.

S pomocí zbytku rodiny a charitního týmu se o ni láskyplně starala až do druhé poloviny května, kdy dvaasedmdesátiletá paní pokojně, obklopená svými milovanými skonala. „Neplánovaně se tu zrovna sešla dcera i syn a chvilku jsme s mamkou společně pobyli. Až po jejich odjezdu vydechla naposled, jako by na ně čekala,“ míní žena, která o sobě přes všechnu sílu a odvahu, jíž nesporně disponuje, dokáže tvrdit, že je srab. „Mamka byla vždycky ten tvrďák. Když syn v dětství spadnul na škváře, ona vzala kartáček, aby mu vyčistila rány. Dcera se od ní zase naučila porazit a stáhnout králíka. To já bych nikdy nedokázala. Proto jsem tak vděčná za to, že za mnou po dobu péče o mamku stála děvčata z Irisu. Je to nepopsatelná opora, mít se na koho v jakoukoli denní dobu obrátit, spolehnout se, že mi poradí, co můžu a nemůžu, zkontrolují, jestli jsem všechno udělala správně, ukážou mi, jak na to. Člověk si pak mnohem víc troufne, dodaly mi pocit klidu. Celá rodina si sedla na zadek z toho, co pro nás udělaly. Mám v sobě něco složeného z vděčnosti a pokory a nedokážu ten pocit lépe popsat, ale hluboce před nimi smekám,“ hledá slova díků, která však především patří jí. Díky vlastní zkušenosti vidí Lída největší klady domácí péče v tom, že maminku do posledních dnů mohli bez omezení navštěvovat její blízcí, syn s dětmi včetně jejich pejska, kamarádky a sousedky, které by se do nemocnice dostávaly podstatně obtížněji. Každá návštěva pro obě ženy představovala milou vzpruhu a povzbuzení a přidala další společně prožitou radostnou chvíli.

Oba rodiče měli sice krátký čas na rozloučení, ale ne každý jej má a jejich diagnózy byly v Lidčiných očích v jistém ohledu milosrdné, protože netrpěli dlouho. Ani tatínkovi, ani mamince nikdo přímo neřekl, že je jejich život u konce, i když to možná tušili. „S mamkou by k tomu prostor byl, ale s bráchou jsme to probírali a báli jsme se, aby to po takovém zjištění nezabalila dříve. Nikdy si nepřipouštěla, že jednou odejde, nevěřila v posmrtný život. I když nám paní doktorka z Charity říkala, že má mamka právo to vědět, nemluvili jsme o tom. Jenom jednou během těch posledních týdnů nastal takový okamžik, kdy se mě zeptala, z čeho jsem smutná. Zahrála jsem to do outu a vymluvila se na vaření,“ svěřuje se obětavá dcera. Zároveň ale přes všechnu náročnost péče vzpomíná i na veselé momenty, které jim bylo dopřáno si s maminkou ještě v závěru jejího života užít. „Pořád mi chtěla s něčím pomáhat. Jednou jsem šla chystat její zamilovanou žemlovku a ona nedala jinak, než že mi oškrabe jablka. Tak jsem jí je donesla, a když jsem se pro ně po chvilce vrátila, jablka nikde. ‚Mami, kde jsou ta jabka?‘ ‚No, já jsem je snědla,‘ přiznala mi ještě s plnou pusou,“ líčí se smíchem „Liduna“ – tak ji prý maminka, po které zdědila jméno, celý život oslovovala – aniž by to myslela jakkoli zle…

„Lída je úžasná, neskutečně milý a hodný člověk. Krásně nás přijala do rodiny, při každé návštěvě měla potřebu nás pohostit. Jednou jsem jí vyšla vstříc a přijela dříve, aby si mohla něco důležitého zařídit. Byla to pro mě maličkost, ale dodneška mi dává najevo svou vděčnost. Pečující, kteří nás takhle přijmou, nám vždycky přirostou k srdci a už tam zůstanou,“ uzavírá příběh vedoucí Domácí hospicové péče Iris Jana Edrová.